Zdravím vás, děti. Přišel opět čas vyventilovat vnitřní pocity a pospojovat střípky myšlenek do vět. Jestli máte odvahu, můžete pokračovat dál.
Vždycky jsem byla samotář. Stranou lidí. Proč? Protože je to
moje povaha? Je to tak jednoduché, že jsem prostě ráda sama a stranou, vždyť to
je jasné? Ano? Je to pohodlné a svým způsobem to poskytuje útěchu, žít
v takovém přesvědčení.
Jenže problém nastane, když si konečně připustíte, že je to
něco falešného. Něco špatně. Jedno vám povím. Nikdo nechce být sám. A jestli
vám něco takového tvrdí… jestli sobě něco takového tvrdí – tak prostě kecá.
„Osamělí“ lidé jsou jen zkrátka náročnější na společnost.
Nespokojí se jen tak s nikým. A přijde jim zbytečné a bezpředmětné pouštět
takové lidi do svého života.
Celou tu dobu jsem to tak dělala. Hrála sama za sebe.