středa 29. října 2014

S čím se na sobě musím smířit

Pěkný den vám přeji. Po minulém dekadentním článku by to zase chtělo připomenout světu, že mám taky nějakou úroveň, takže tu přicházím s krátkým zamyšlením, jehož podstatou by mělo být jediné...

Nejsem dokonalá.

No to ovšem nikdo z přítomných nečekal.

Nevadí mi, že nejsem bezchybná vyžehlená kráska. Nebo uhlazený a kultivovaný člověk. Že se po většinu času pohybuji s plavností rozjetého parního válce. Že mám trochu zvláštní smysl pro humor, který ne vždy ostatní chápou. Že se často chovám iracionálně a logické uvažování je mi zhruba tak blízké, jako kvantová fyzika a sportovní gymnastika. Že občas trochu piju.

S tím vším se dokážu popasovat a jaksi to akceptovat. Mám to na sobě i zcela egoisticky ráda, protože mě to činí právě tím člověkem, co se vám tu prostřednictvím blogu prezentuje.

Pak jsou tu ovšem i věci, které se přijímají hůře.

Vlastní minulost
Bez minulosti bych neexistovala ani já, ani vy. To je více, než jasné. Vyrůstáme, stárneme (ach, ano...), věci, které jsme prožili nás mění, formují, dělají z nás to čím jsme.

Minulost znamená ohromnou spoustu zážitků, událostí, nepřeberné množství prožitých dnů. Jsou vzpomínky, kterými bych chtěla žít navždy. Bylo by tak lákavé vstoupit do toho dokonalého dávno uplynulého. Potom je tady ovšem spousta věcí, na které bychom všichni nejraději zapomněli. Jenže, jak to bývá, v tomhle ohledu si nelze nějak moc poroučet.

Zde se dostáváme i k jádru mého problému. Minulost si stůj, co stůj stále nesu sebou. Bývám takříkajíc lapená ve svých vzpomínkách.

Teď pro jednou nemluvíme o tom, jak se prezentuji navenek. Nemá to ani nic společného s tím pocitem euforického štěstí, když jsem najednou samostatnější a píšu první kapitoly své nové životní etapy. Ten radostný údiv stále platí.

Vzpomínky na perfektní dny
Těžko se vzdávám věcí, které končí. I když vím, že hned za prahem těch pomyslných dveří, které jen stačí zabouchnout, může čekat ještě něco daleko hezčího. Lpím na svých vzpomínkách a mívám ze sebe občas pocit, že je prakticky nemožné, abych na něco zapomněla.

Nedokážu přestat truchlit, protože něco už skončilo, ale namísto toho se radovat, že to vůbec kdy bylo. Tak, jak radí ty hlubokomyslné citáty, co je jich plný internet.

Do háje s hlubokomyslnými citáty.

Jako bych v sobě nedokázala udržet nadšení z prožitých chvílí - zanedlouho už cítím jen zklamání, že skončily.


A co ty vážně hnusné vzpomínky?
Aby nám ten článek nesklouzl do příliš temného temna a nemysleli jste si, že mě zalila nějaká vlna deprese. Protože to tůdle. Tečky a kopečky jsou šťastným místem a na tom trvám.

Možná je to překvapující, ale ty nehezké věci, obzvlášť z období před rokem, dokážu vytěsnit daleko lépe, než ty krásné chvilky, které už z jakéhokoliv důvodu zhořkly. Stěží už se rozpomínám na detaily - jako bych v hlavě měla zeď. Nebo prázdno.

To bude určitě to druhé.

Čas hojí rány. Taky jizvy. Obrušuje hrany, nechává pevné obrysy, aby se rozplynuly v mlze. Důležité je pro mě teď, protože je to svým způsobem nejkrásnější věc, která se mi může dít.

Ano, i přesto, že je to právě ono teď, ve kterém se užírám se svým stýskáním si.

A pročpak, Markéto?
Tak tohle je úplně jednoduché a odpověď mi, zatímco jsem psala předchozí řádky, v hlavě vykrystalizovala zcela jasně.

Na ošklivé věci si přeje zapomenout každý normální člověk netrpící masochistickými sklony. Nebráníme mechanismu zapomínání, aby se uvedl do chodu.

Ale hezké vzpomínky, které buďto vzaly špatný konec... anebo bylo jejich jedinou chybou, že prostě pominuly? Kdo by se o ně chtěl nechat připravit?

Já ne.

I když vím, že v některých případech mi to vážně neprospěje. Dál se s tím peru. Protože... co bych měla bez nich?

Bezstarostnou přítomnost.

Ale byla bych to já? Právě taková, jaká jsem, jakou mě znáte, máte rádi? (Troufalá myšlenka.) Kdybych si dovolila zapomenout, asi bych byla daleko méně ironická a kousavá jako nenáviděný svetr z dětství - a to by vás přece mrzelo. A mě taky.

Takže proto...
Se i s tímhle nakonec smířím, bez toho, aniž bych to brala jako nějaké selhání. Věřím totiž, že člověk, který má za svým úsměvem k nabídnutí víc, než perfektní minulost vyčištěnou od všech nežádoucích pavučin, má něco do sebe.

Nemluvím o žádné zahořklosti. To není pěkné a lidi vás takhle opravdu milovat nebudou. Mluvím o tom, že lidé by bez svých drobných vad a karambolů byli nesmírně plochým pokolením.

Vzpomínky jsou jednou vzpomínky - a to, že na ně myslíme, je jaksi jejich podstatou. Byly stvořeny k tomu, abychom si je sebou neseli, a připomínaly nám, kdo jsme.

Tak, dostali jsme se až na konec. A ani to tolik nebolelo. Tedy doufám. A jak jste na tom s minulostí vy?

6 komentářů:

  1. Tak s tím mám taky problém s těmi vzpomínkami na perfektní dny. No asi moc přemýšlíme a hrabeme se v minulosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak už to prostě bývá. Minulost v minulosti aspoň pro mne nechat nelze.

      Vymazat
  2. Ja se také ve všem hrozné piplam, asi bych také o těch věcech neměla tolik přemýšlet .. :-) pravdivý článek !

    OdpovědětVymazat
  3. Zlatíčko! :* Co bych ti na to tak řekla.. Taky se pořád nějak nedokážu se svou minulostí smířit a přijmout ji, takovou hořkou jaká byla.. A zvlášť teď, když se mi zase (nebo stále?) cpe do přítomnosti.. Ale jedno je jasné, nikdo z nás by na tom teď nebyla tak, jak je, kdyby ta minulost nebyla taková.. "Věřím totiž, že člověk, který má za svým úsměvem k nabídnutí víc, než perfektní minulost vyčištěnou od všech nežádoucích pavučin, má něco do sebe." - To je krásná a strašně pravdivá věta..:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :-* Vím, že to není jednoduché. A jsem moc ráda, že tě článek oslovil :)

      Vymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...