Útočníkem bez důvodu

Vítejte u dalšího článku, který má ambice pyšnit se štítkem "psychika". Ono to bude patrně označení poněkud diskutabilní. Přesto vám hodlám sdělit své důležité životní poselství, protože na ty já jsem odborník. Mimochodem, posílám pozdravy z našeho pardubického seznamováku na Mácháči.

Máte chyby? Tedy něco, o čem jste přesvědčeni, že to chybou je? Něco, za co se vlastně stydíte? Anebo z jiného soudku: rozhodli jste se zaujímat určitý postoj, specifický životní styl? Existuje nějaká byť i drobnost, která vás činí zkrátka právě tou osobou, kterou jste, zároveň však tušíte, že jiní lidé by proti tomu mohli mít teoreticky určité výhrady nebo by jejich názor na vás nebyl úplně dle vašich představ?

Kam tímto složitým propletencem otázek mířím? Pokud teď ctěný čtenář přemýšlí, zda by se na základě výše uvedeného dotěrného odstavce otázek mohl identifikovat, tak jsem spokojená, neboť přesně o tohle mi šlo.

Abychom si rozuměli dobře, v této chvíli mě nezajímají vaše ať již imaginární či skutečné mouchy, či váš přístup ke světovému dění, vážné hudbě, zda propagujete tlustou černou linku kolem očí, jaký máte názor na veganství, jestli raději nosíte neonové legíny či jste spíše na okované martensky, co vám sahají až po kolena.

Důležité je, jak to všechno navenek prezentuje.

Nevrčte, když není třeba
Někdy se, třeba byť jen podvědomě, bojíme odmítavé reakce okolí. Jak se s touto obavou vyrovnat? Stává se, že přejdeme do útoku. A tak se ve výsledku může stát, že agresivními jsme jen a jen my a ne ti lidi kolem, kteří nás v podstatě činí nejistými.

Je v pořádku mít svůj vlastní názor a nebýt jen další tupá hlava v davu. Ale na to, jak se projevujeme, bychom si měli dávat pozor. Nejde jen o to, že lidi si nás zapamatují jako toho člověka, se kterým se nelze domluvit, ze kterého na první pohled křičí:

"Máš problém? Máš se mnou problém? Chceš na férovku!?"

Zapamatujte si, že jde především o nás. Jak moc si je jistý sám sebou člověk, který neustále všem kolem musí dokazovat, že přesně takový je?

(Zdroj)

Co s tím mám společného?
Samozřejmě, že daleko více, než to, že znám ukázkový příklad výše popsaného jednání z mého okolí. Článek jsem uvedla jako svoje poselství, tudíž se dá očekávat, že jsem do celého tohoto případu nějak zapletená.

Nebudeme to hnát do extrémů. Nepřiletím do místnosti plné lidí a netážu se hromovým hlasem se smrtícím pohledem v očích: "Máte něco proti mým vlasům!?"

Přesto jsem, obzvlášť v určité fázi svého života (všichni víme, kam tím mířím), měla tendenci zaujímat instinktivně útočný postoj. A věřte mi, že vám to žádné extra štěstí nepřinese.

V mém případě to, ne nijak překvapivě, plynulo z nejistoty způsobené akné, i když jistým způsobem maskované. Natolik jsem se bála, že mě lidé odsuzují a dívají se na mě jako na příšeru z nějaké planety ropuch, že jsem je začala raději odsuzovat sama. Zaujala jsem nepřátelský postoj, pramenící z přesvědčení, že mi chce každý ublížit.

Jak se žije s tímto přesvědčením?

"Dívej se na mě, mám akné. Nevidíš snad, že je jsem úplně nad věcí? Nemyslíš si snad náhodou, že nejsem!?"

Blbě.

Radu, maybe?
Jó, make peace with yourself. Nakolik to bude znít otřepaně, některé životní zásady ještě pořád platí. Pokud nebudeme spokojení sami se sebou, nebudeme spokojení s ničím.

Pokud se nejedná o tak choulostivou záležitost, jako je akné, ale jakýkoliv více či méně vybočující životní postoj - pokud si za ním stojíme, tak si tak žijme, nic víc, nic míň. Oprostit se od potřeby neustále něco dokazovat všem lidem kolem sebe je velmi osvobozující. Začínat každý rozhovor útokem není návod k permanentní spokojenosti.

Tolik tedy dávka mouder pro dnešní den. Ale myslela jsem to zcela vážně. Možná se do agresivně dravého světa, kde vyhrává ten silnější argument, nehodím. To víte, nedostatečně cílevědomá a dynamická. Trochu výbušná, ale ne útočná. A jak jste na tom vy?